K historii Svatého kopečku u Mikulova

MgA. František Zelinka, DiS. zelinka@rmm.cz

Svatý kopeček u Mikulova není jen výraznou dominantou města a jeho okolí, ale představuje ve své podstatě symbol celé jižní Moravy. Je důkazem vysoké kulturní i umělecké úrovně zdejšího kraje. Svými bělostnými stavbami a zvukem velkého zvonu láká každoročně k návštěvě tisíce poutníků ze všech koutů země.

Oblý kopec přitahoval pozornost lidí odedávna. Svým původním německým pojmenováním Tanzberg (Taneční hora) upomíná na dřívější bujaré oslavy plodnosti, spojené s neřízeným pitím vína a uctíváním Bakcha a Venuše. 

Epidemie moru v roce 1622 si vybrala na místním obyvatelstvu svou krutou daň. Tehdejší majitel panství, Jeho Eminence kardinál a kníže František Dietrichstein, chtěl Bohu vyjádřit svoji vděčnost za zdárné překonání epidemie stavbou kaple. Základní kámen byl položen na svátek Navštívení Panny Marie (původně 2. července) roku 1623 za přítomnosti kardinála a velkolepého potlesku místního lidu. Chrám byl zasvěcen ochráncům proti moru, tedy sv. Šebestiánovi, sv. Karlu Boromejskému a sv. Rochu. Stavbu financoval kardinál ze svých peněz, ale dle zpovědi prvního probošta mikulovské Kolegiátní kapituly Jiřího Otislava z Kopenic přispěli též místní, a to jak penězi, tak prací. Císař Ferdinand II. při své návštěvě Mikulova přispěl částkou 100 dukátů.

Stavba kaple byla výjimečná nejen svým umístěním, ale i architekturou. Kardinál nechal postavit centrální chrám na půdorysu řeckého kříže s kopulí na tamburu, což nebylo v té době nejen v českých zemích právě obvyklé. Architektura stavby svými čtyřmi štíty s roztrženými tympanony, do nich vloženými termovými okny (inspirované okny starořímských Diokleciánových lázní) zdvojenými pilastry a kopulí upomíná na výrazný vliv italského Palladianismu. Kostel byl navržen jako poutní. Svými čtyřmi bočními kamennými portály a hlavní branou v ose stavby byla zajištěna dobrá průchodnost stavby. 

K podpoření významu celého areálu nechal kardinál podél cesty na vrchol kopce ke kostelu vystavět pašijová zastavení, ztvárňující tajemství Kristova utrpení. Probošt Jiří Otislav popisuje následující zastavení: Kristus v zahradě, Kristus bičován, Kristus korunován, Kristus ponižován, Kristus nesoucí kříž, a na vrcholu Kristus ukřižovaný a oplakávaný Pannou Marií. Na protější straně probošt zmiňuje rovněž Boží hrob. Mikulovský urbář z roku 1629 zmiňuje „krásný zbožný kostel svatého Šebestiána na vysokém kopci nad městem, kam vede cesta se všemi krásnými figurami Kristova utrpení.“ Sochy dodnes umístěné v některých kaplí jsou dvojího stáří – některé svým provedením odpovídají první polovině 17. století, další však odpovídají vrcholnému baroku. Ne všechny figury jsou ovšem na původních místech jako v době kardinála Dietrichsteina, nýbrž byly během 18. století přesunovány v souvislosti s rozšířením a výstavbou nových kapliček.

Roku 1631 doplnila soubor staveb po italském způsobu samostatně stojící zvonice – kampanila. V ní kardinál o rok později posvětil dva zvony, většího Šebestiána a menší Annu. Kampanila byla původně mnohem zdobnější než dnes a byla opatřena vysokou plechovou střechou s cibulovou bání a lucernou. Střecha byla vyšší než lucerna kostela sv. Šebestiána a proto více trpěla při letních bouřích zásahem blesku.

Před smrtí Jeho Eminence kardinála Dietrichsteina byl celý areál pravděpodobně hotov, chrám však nebyl opatřen donací, což později způsobilo chybné interpretace v dataci celé stavby. Na počátku padesátých let 17. století proběhla oprava střechy kostela pořízením nových krovů nad bočními loděmi a kopulí, rovněž byly opraveny zděné části, které poškodil déšť.

V roce 1679, 13. července, při příležitosti generální vizitace, vysvětil olomoucký biskupský generální vikář a nikopolský biskup Johann von Breunner kostel sv. Šebestiána spolu se třemi oltáři. Hlavní oltář ke cti svatého Šebestiána byl umístěn na východní straně, oltář svatého Karla Boromejského na evangelní straně (jižní) a oltář svatého Rocha na epištolní (severní). Ve všech těchto třech oltářích byly odděleně uzavřeny relikvie svatých Felixe z Cantalice a Luciána z Antiochie. Nejvyšší vizitátor zde udělil svátost biřmování mnoha tisícům lidí. V tomto kostele také udělil čtyři nižší svěcení několika klerikům z řádu Piaristů a Kapucínů.

Ke kostelu byla v roce 1714 přistavěna sakristie. Předtím k tomuto účelu sloužily pouze dva úzké výklenky po stranách hlavního oltáře kostela, jejichž prostor sotva stačil pro celebrujícího kněze a jemu sloužícího sakristiána.

Obyvatelé Mikulova měli k tomuto kostelu tak velkou úctu, že na něj radostně přispívali nejen kapitula, piaristický klášter, ale téměř všichni z řad měšťanů. V roce 1752, dne 9. června v pět hodin ráno, se nad Mikulovem přehnala hrozná bouře, během níž do kostela udeřil blesk, který lehce poškodil klenbu, rozbil okno a oltář svatého Rocha, ale jinak nezpůsobil žádné další škody. V tomto roce navštívila 18. září kostel svatého Šebestiána císařovna Marie Terezie, která byla na cestě do Čech. Zde se zúčastnila mše svaté, kterou sloužil probošt Johann von Czechotti. Při této příležitosti byla také opravena tamní cesta, která dnes vede přes les směrem k lomu. Přenocovala na místním zámku a následující den se pomodlila také v loretánské kapli.

Protože byl kostel svatého Šebestiána vždy navštěvován četnými poutníky, kteří se vydávali na pouť k milostnému obrazu Matky Boží ve zdejší loretánské kapli, a protože je kvůli své vysoké poloze vystaven všem živelným vlivům, potřebovaly stavby častou péči. V červenci roku 1663 kampanila částečně vyhořela, zřejmě po zásahu blesku. Zvony a kostel však zůstaly nepoškozeny. V následujících letech věž získala novou vnitřní dřevěnou konstrukci, krov a střechu. V roce 1763 byl opraven kostel, včetně všech kaplí, s novými kameny z oslavanského lomu – předtím byl pouze vydlážděn cihlami – byl vybaven novou bránou a v roce 1765 i novými varhanami, které vyrobil a osadil brněnský varhanář Johannes Beck v hodnotě 205 zlatých. Živelná horlivost a ochota přinášet oběti mnoha dobrodinců ozdobila také kapli Božího hrobu železnou mříží a schodiště ke kapli novými kamennými stupni, aby se návštěvníkům usnadnil přístup. Kampanila, která byla v původní podobě postavena vyšší a bohatší, byla 3. července 1767 zasažena bleskem a zcela vyhořela. Shořel také velký zvon (Šebestián), vážící osmdesát centů, a menší zvon (Anna), který sloužil k signalizaci blížící se bouřky. Větší zvon nechal kníže Karel Maxmilián Dietrichstein následujícího roku ulít Johanem Henckelmannem z Mikulova a posílit jej o dvacet centýřů kovu.

Během 18. století bylo zbudováno několik dalších kaplí. Vikář pater Franz Baiml dlouho živil zbožné přání vybudovat celkem 14 zastavení a vybudovat tak oficiální křížovou cestu k rozjímání o bolestném utrpení Ježíše Krista. Tato myšlenka byla nakonec realizována poté, co byl v roce 1772 výše zmíněný otec vikář ustanoven kanovníkem. Ctihodná kapitula k tomu ochotně dala svůj souhlas a bylo požádáno o ty, kteří mu nejen vyhověli, ale také zajistili podporu. K původním velkým kaplím z dob kardinála Dietrichsteina tedy přibylo postupně několik menších tak, že křížová cesta získala svůj dnešní rozsah a podobu.

Náboženské reformy císaře Josefa II. měly za následek zrušení celého poutního areálu a dokonce hrozila demolice tamních staveb. K tomu naštěstí nedošlo díky podpoře knížecího rodu Dietrichsteinů. Přesto však stavby chátraly a kostel byl určitou dobu využíván i jako sklad střelného prachu. Původní mobiliář, stříbro, obrazy a další umělecké předměty byly převedeny do náboženského fondu a částečně rozprodány. K obnově došlo až za probošta Augustina Bartensteina, který započal s obnovou areálu v roce 1862. Kostel sv. Šebestiána byl znovu slavnostně vysvěcen v září roku 1865. Přenesla se sem rovněž tradice mariánských poutí, které byly dříve spojeny s mikulovskou loretánskou kaplí, která však byla zničena požárem v roce 1784. Mariánská pouť byla až do současné doby přerušena pouze jednou, a to mezi léty 1938–1945.

---

Prameny:

• Moravský zemský archiv v Brně, fond F 18 (Hlavní registratura Ditrichštejnů Mikulov).

• Moravský zemský archiv v Brně, fond G 381 (Novotný Jaroslav).
  

• KOUDELA, Miroslav; VRBKA, Jiří (ed.). Verbo et Exemplo. Dějiny Význačné kolegiátní kapituly a kostela sv. Václava v Mikulově. Mikulov: Regionální muzeum v Mikulově, 2007.

• WOLNY, Gregor. Kirchliche Topografie von Mähren, meist nach Urkunden und Handschriften. Brünn: Brünner Dioecese, Nicolsburger Decanat (Selbstverl. des Verf.)., 1856.